Na začátku března mi bylo doporučeno jít na čtení nejnovějšího románu rakouské spisovatelky exotického původu. Moje účast nebyla úplně dobrovolná, jelikož mi bylo řečeno, že získané informace bych mohla použít k referátu.
Nakonec jsem si ze čtení odnesla více než jsem očekávala. Paní Milena Michiko Flašar je z bilingvní rodiny. Vše je viditelné ze jména. Její otec je sice Rakušan, ale historie jejich rodiny sahá i až k nám do Čech, proto ten háček nad písmenem S.
Paní spisovatelka nám předčítala z knihy Ich nannte ihn Krawatte (Říkal jsem mu kravata), za níž byla oceněna literární cenou Alpha. Příběh pojednává o lidském osamění. Centrem dění je země vycházejícího slunce. Hlavní 2 postavy jsou mužského pohlaví, kteří se v moderním Japonsku ztratili ve svém vlastním utrpení.
Taguchi Hiro dvacetiletý mladý muž, který ze dne na den rozhodl uzavřít ve svém pokoji a tím nepřicházet s nikým do kontaktu. Stal se z něj takzvaný Hikikomori. Po dvou letech konečně vyšel ven. Nohy ho zavedly do parku k jisté lavičce. Následovaly další dny a on opakovaně chodil do téhož parku sedávat na stejnou lavičku. Náhoda tomu chtěla, aby brzo přišel zvrat.
Ohara Tetsu osmapadesátiletý muž. Po 35 odsloužených letech v fabrice byl propuštěn v důsledku neefektivnosti. Své ženě propuštění z práce zamlčel a každý den činí tak, jakoby se nic nezměnilo. Vstane, umyje se. Žena mu mezitím s láskou připravuje bento box. Uváže mu kravatu kolem krku a popřeje mu hezký den v práci. Pan Ohara míří do parku, posadí se na lavičku naproti jednoho chlapce. Dá si nohu přes nohu a rozloží si noviny ke čtení.
Dny ubíhají, dva muži sedící naproti sobě s odlišnými příběhy. Osud nebo náhoda? Jisté okolnosti chtějí, aby se tito dva dali do řeči a povyprávěli o svých těžkých břemenech.
***
S pojmem hikikomori jsem se tehdy na čtení setkala poprvé. Termín doslovně znamená společenský ústup. Označuje jedince, kteří se dobrovolně uzavřou ve svém bytě popřípadě v jednom z pokojů (pokud bydlí s rodiči), aby omezili jakýkoliv kontakt se společností. Izolace trvá déle než 6 měsíců a někdy přesáhne i desetiletí.
Co je příčinnou?
Na dítě je v dospívání vyvíjen určitý nátlak a očekávání. Společnost si klade až moc vysoké nároky, a proto jsou mladí jedinci přetížení. Důvodem mohou být finanční problémy v rodině. Rodiče tím zkracují dětství svého potomka a zahrnují ho povinnostmi dospělého světa. → Brzký nástup do práce. Porucha nastává v tom okamžitě, kdy jedinec ztratí radost života. Začne se projevovat zvýšená nejistota, ostýchavost a neochota komunikovat. Což vede ke ztrátě kamarádů.
Kdo?
Postiženi jsou ženy i muži, ale ve většině případů převažují muži. V rodinách s větším počtem dětí se to převážně týká nejstaršího syna. V Japonsku se počet hikikomori odhaduje na 1,6 mil obyvatel, avšak ministerstvo zdravotnictví prokazuje na číslo okolo 50k, přičemž třetině je přes 30 let.
Aktivita
Hikikomori jsou aktivnější v noci, kdy tráví svůj čas před počítačem nebo TV. Čtou manga (nemusí se jednat hned o otaku) apod. Den prospí. Z pokoje vycházejí jen v případě, že musí na toaletu nebo do koupelny a též v nočních hodinách, kdy ostatní členové rodiny spí.
Paní spisovatelka Flašar vyprávěla z vlastních zkušeností. Setkala se s případem, kdy si dítě vybralo zrovna kuchyň jako útočiště své izolace. Z jednoho prostého důvodu, kuchyně byla centrem, kde se celá rodina shromažďovala. Jak se to vyřešilo? Jednoduše nová kuchyň byla postavena v jiném pokoji.
Šílené že? Já osobně si něco takového nemohu představit v západní kultuře, i když se fenomén rozšířil i do Evropy. Člověk musí být v kontaktu se společností, jinak by zešílel. Začne si mrmlat pro sebe, vymýšlet si fiktivní kamarády apod. V horších situacích dojde ke špatným věcem. V mém případě bych vyrazila dveře a pak nasadila psychiatra. Je možné, že by ani toto nepomohlo? Z příběhů se snaží rodiče dítě přesvědčit, aby se neuzavíralo, ale postupem přestanou mít i oni trpělivost a ustoupí. Syn pro ně v tu dobu přestane existovat. Stane se z něj vyvrhel rodiny. Čas od času dítě hne věcmi, aby rodiče přesvědčil, že je stále mezi nimi. Znamení: "Jsem tu a stále žiji!"
Dokázaly byste se s tímto potomkem smířit? Žije, ale pro vás už ne. V podstatě ho pořád živíte. Dá se říci, že se jedná o něco, do čeho pravidelně investujete, ale pro budoucnost to nemá žádný smysl. Nechtěla bych být v kůži rodičů. Myslím si, že je to těžké pro obě strany. Ten jedinec se natolik bojí, že raději volí lehčí cestu útěku, než-li všemu čelit. Nemyslím si, že by se člověk dokázal znovu integrovat do společnosti, pokud by izolace trvala víc let, alespoň ne bez odborné pomoci. Např. takový vězni, kteří jsou propuštěni, nedokáží se vžít do běžného života a je pravděpodobnější, že spáchají další zločin. V Japonsku existuje organizace, která se hikikomori zabývá a snaží se jim najít nový restart. Např. Pobyt s jiným hikokomorim.
Dal by se hikikomori porovnat se syndromem Petra Pana? S příběhem o malém chlapci, který nikdy nechtěl vyrůst, jsem se vždy ztotožňovala. V dnešní době se děti rychle zbavují svého dětského já a chtějí rychle dospět. Proč? Nedokážu pochopit. Holky v mém věku se již vdávají a mají děti. Ve mě naopak pořád dříme velké dítě. Svět dospělých je plno povinností a čísel (finance, spoření, placení, splácení). Nic co bych dělala ráda. (smích)
Takže z jisté míře dokážu pochopit, jak se daný člověk asi cítí. Zavřít okna a dveře, odeslat položku: Odklad dospělosti na dobu neurčitou. "Nechte mě být! Chci být sám!" Ikdyž je pravda že v obou případech jsou muži ti nenormální. (smích) Měli by si uvědomit kdy přestat a nečekat na to, že se lidstvo jednoho dne změní. Je možné, že toto bláznovství způsobuje rychlá modernizace světa?
Knihu Ich nannte ihn Krawatte jsem ještě nedočetla, jelikož ze mě nyní je 50% hikikomori. Zkouškové začalo a mně nezbývá nic jiného, než se zavřít do tichého prostoru a drtit se látku. Stačí týden a už si povídám sama se sebou. (smích)
Román bych každému ráda doporučila. Příběh připomínajíc koncepty v mangách. Bohužel v češtině není román vydaný. V angličtině je kniha vydaná pod názvem "I called him necktie", ale s dostupností to bude těžší.
Pro dnešek to bude ode mě vše. Doufám, že jste se při tomto článku nenudili a odnesli jste si tip k dobré knize.
Co je příčinnou?
Na dítě je v dospívání vyvíjen určitý nátlak a očekávání. Společnost si klade až moc vysoké nároky, a proto jsou mladí jedinci přetížení. Důvodem mohou být finanční problémy v rodině. Rodiče tím zkracují dětství svého potomka a zahrnují ho povinnostmi dospělého světa. → Brzký nástup do práce. Porucha nastává v tom okamžitě, kdy jedinec ztratí radost života. Začne se projevovat zvýšená nejistota, ostýchavost a neochota komunikovat. Což vede ke ztrátě kamarádů.
Kdo?
Postiženi jsou ženy i muži, ale ve většině případů převažují muži. V rodinách s větším počtem dětí se to převážně týká nejstaršího syna. V Japonsku se počet hikikomori odhaduje na 1,6 mil obyvatel, avšak ministerstvo zdravotnictví prokazuje na číslo okolo 50k, přičemž třetině je přes 30 let.
Aktivita
Hikikomori jsou aktivnější v noci, kdy tráví svůj čas před počítačem nebo TV. Čtou manga (nemusí se jednat hned o otaku) apod. Den prospí. Z pokoje vycházejí jen v případě, že musí na toaletu nebo do koupelny a též v nočních hodinách, kdy ostatní členové rodiny spí.
***
Šílené že? Já osobně si něco takového nemohu představit v západní kultuře, i když se fenomén rozšířil i do Evropy. Člověk musí být v kontaktu se společností, jinak by zešílel. Začne si mrmlat pro sebe, vymýšlet si fiktivní kamarády apod. V horších situacích dojde ke špatným věcem. V mém případě bych vyrazila dveře a pak nasadila psychiatra. Je možné, že by ani toto nepomohlo? Z příběhů se snaží rodiče dítě přesvědčit, aby se neuzavíralo, ale postupem přestanou mít i oni trpělivost a ustoupí. Syn pro ně v tu dobu přestane existovat. Stane se z něj vyvrhel rodiny. Čas od času dítě hne věcmi, aby rodiče přesvědčil, že je stále mezi nimi. Znamení: "Jsem tu a stále žiji!"
Dokázaly byste se s tímto potomkem smířit? Žije, ale pro vás už ne. V podstatě ho pořád živíte. Dá se říci, že se jedná o něco, do čeho pravidelně investujete, ale pro budoucnost to nemá žádný smysl. Nechtěla bych být v kůži rodičů. Myslím si, že je to těžké pro obě strany. Ten jedinec se natolik bojí, že raději volí lehčí cestu útěku, než-li všemu čelit. Nemyslím si, že by se člověk dokázal znovu integrovat do společnosti, pokud by izolace trvala víc let, alespoň ne bez odborné pomoci. Např. takový vězni, kteří jsou propuštěni, nedokáží se vžít do běžného života a je pravděpodobnější, že spáchají další zločin. V Japonsku existuje organizace, která se hikikomori zabývá a snaží se jim najít nový restart. Např. Pobyt s jiným hikokomorim.
Dal by se hikikomori porovnat se syndromem Petra Pana? S příběhem o malém chlapci, který nikdy nechtěl vyrůst, jsem se vždy ztotožňovala. V dnešní době se děti rychle zbavují svého dětského já a chtějí rychle dospět. Proč? Nedokážu pochopit. Holky v mém věku se již vdávají a mají děti. Ve mě naopak pořád dříme velké dítě. Svět dospělých je plno povinností a čísel (finance, spoření, placení, splácení). Nic co bych dělala ráda. (smích)
Takže z jisté míře dokážu pochopit, jak se daný člověk asi cítí. Zavřít okna a dveře, odeslat položku: Odklad dospělosti na dobu neurčitou. "Nechte mě být! Chci být sám!" Ikdyž je pravda že v obou případech jsou muži ti nenormální. (smích) Měli by si uvědomit kdy přestat a nečekat na to, že se lidstvo jednoho dne změní. Je možné, že toto bláznovství způsobuje rychlá modernizace světa?
Knihu Ich nannte ihn Krawatte jsem ještě nedočetla, jelikož ze mě nyní je 50% hikikomori. Zkouškové začalo a mně nezbývá nic jiného, než se zavřít do tichého prostoru a drtit se látku. Stačí týden a už si povídám sama se sebou. (smích)
Román bych každému ráda doporučila. Příběh připomínajíc koncepty v mangách. Bohužel v češtině není román vydaný. V angličtině je kniha vydaná pod názvem "I called him necktie", ale s dostupností to bude těžší.
Pro dnešek to bude ode mě vše. Doufám, že jste se při tomto článku nenudili a odnesli jste si tip k dobré knize.
